Klášterní medicína

Včerejší moudrost pro dnešní zdraví

Představte si majestátní horu, tyčící se k nebi ve střední Itálii, jen asi 130 kilometrů jižně od Říma. Její vrchol je ověnčen prastarým klášterem, který dodnes hrdě vzdoruje času i bouřím dějin. Víte, co je to za místo? Jmenuje se Monte Cassino a je to kolébka západního mnišství a místo, kde muž jménem Benedikt z Nursie, dnes známý jako svatý Benedikt, v 6. století založil první křesťanský klášter.

Nebylo to jen tak ledajaké místo. Monte Cassino bylo původně posvátným prostorem pohanského Apollónova chrámu. Na jeho vznešených základech vybudoval Benedikt pulzující centrum, kde se snoubila víra s praktickým životem. Právě zde se zrodila myšlenka péče o druhé, postavená na hluboké víře a nezdolné touze po zdraví. Zde se nehledal jen Bůh, ale i účinná medicína, která měla pomáhat trpícím. A víte co? Její principy jsou překvapivě relevantní i pro nás, moderní lidi!

Zní to skoro neuvěřitelně, ale už v klášterních řádech se psalo: „O nemocné ať je postaráno nade vše ostatní, ať je jim slouženo jako samotnému Kristu Pánu…“ A pro nemocné mnišské bratry a sestry existovaly speciální místnosti – infirmaria – s bohabojnými a pečlivými ošetřovateli. Nemocemi se v době, kdy se průměrná délka života pohybovala kolem pouhých 35 let, lidé potýkali denně. A i když se mniši a jeptišky zpočátku starali hlavně o své řádové kolegy, péče se brzy rozšířila i mimo klášterní zdi, do „hospitale pauperum“ – špitálů pro chudé.

Kořeny dávné moudrosti a její příchod do Evropy

Evropské léčitelství má hluboké kořeny ve starověkém Řecku, Egyptě a Římské říši. Už tehdy existovaly rozsáhlé písemné záznamy o diagnostice a léčebných postupech. Klíčové představy o „čtyřech tělesných tekutinách“ (krev, hlen, žlutá a černá žluč) a „čtyřech temperamentech“ byly základem pro pochopení nemocí a jejich léčbu.

K nám, do středu a na sever Evropy, se tyto znalosti dostaly až kolem 4. a 5. století, a to právě díky studování starých spisů a počátkům lékařství v klášterech. Byla to právě láska k bližnímu, hluboké znalosti řeckých a latinských lékařských spisů a v neposlední řadě bohatá pokladnice lidové medicíny, co dalo v klášterech vzniknout skutečně účinnému léčitelství. Základem tohoto komplexního systému, kromě modlitby, bylo především použití léčivých rostlin a vody.

Tajemství rovnováhy: Čtyři živly a čtyři tekutiny

Klášterní medicína definovala zdraví jako rovnováhu vnitřních sil a tělesných šťáv: tepla a vlhkosti, chladu a suchosti – neboli ohně, vody, vzduchu a země. Když se tato harmonie naruší a jeden z prvků převládne, člověk onemocní. Proto se mluví o teorii čtyř živlů. A co je fascinující? Podobné pochopení zdraví a nemoci najdeme i v čínské, indické, unánské a incké medicíně! To svědčí o univerzální moudrosti, která prochází napříč kulturami.

„Nauka o tělesných tekutinách“ neboli humorální patologie doplňovala učení o živlech. Předpokládalo se, že nemoc je způsobena nerovnováhou tělesných šťáv, a ta se léčila vhodnými léčivými rostlinami a/nebo stravou. Dalším přístupem bylo přesvědčení, že špatné šťávy a hnilobné procesy je třeba z těla vyloučit (např. pomocí pouštění žilou). I když se tyto koncepty v moderní medicíně již nepoužívají v původní formě, ve své době byly nesmírně úspěšné. Důkazem je i to, že v karolinské době (750–900 n. l.) Karel Veliký pověřil kláštery lékařskou péčí o celou populaci!

Bylinky, životní styl a zapomenutá moudrost

Už před více než 1000 lety vznikaly o léčivých rostlinách objemné knihy – bylinkářství bylo a dodnes je srdcem klášterní medicíny. Mnozí znají odkaz Hildegardy z Bingenu, která razila pojem „viriditas“ (zelená síla) rostlin. Ale nebyla zdaleka jediná! Benediktinský mnich Constantinus Africanus psal ve středověku významná díla, která čerpala z receptur přeložených z arabštiny do latiny.

Kromě aplikace léčivých rostlin hrály obrovskou roli ve zdraví i strava, vodní procedury a nábožensky formovaný „životní řád“. I důležitost pohybu si tehdejší léčitelé velmi dobře uvědomovali. Vždyť to byl nejvhodnější způsob, jak dát tělesné tekutiny do pohybu a tím měnit jejich složení a množství.

Od 13. století s nástupem prvních univerzit se začala vědecká medicína oddělovat od holisticky orientovaného léčitelství. Naštěstí se dnes čím dál více snažíme znovu propojit tradiční zkušenosti s moderní univerzitní medicínou. K tomu přispívají i badatelé a farmakologové, kteří se vrací ke kořenům. 

A víte co? Dodnes k většině klášterů patří bylinková zahrada s léčivými rostlinami. A dodnes existují řády, které provozují nemocnice a pečovatelská zařízení – ačkoliv se bohužel často na tyto prastaré léčebné kořeny již příliš nevzpomíná. Je čas si připomenout tuto zapomenutou moudrost a nechat se jí inspirovat i v 21. století. Vaše tělo i mysl vám za to poděkují!